Úvodní stránka

Motto:

Své oči ti půjčím a srdce daruji.

Jako malé dítě jsem pár let pobývala se svými rodiči v zámořské exotické zemi. Táta zde pracoval a tuto rozlehlou zemi, kde hodně lidí, především na venkově, dodnes žije prostým způsobem života, jsme procestovali, jak se říká, křížem krážem. Byla jsem skutečně malá, ale už tehdy mě fascinovala všechna zvířátka, koneckonců jako mnoho dětí. Místní Indiáni toho šikovně využívali, a jak někde zaparkovalo auto s cizinci, už u nás byli se svými koňmi a oslíky a za drobný peníz s námi vyráželi do kopců.

Jednou jsem ze hřbetu volně kráčejícího utahaného koníka viděla výjev, který jsem už nikdy nezapomněla a který možná způsobil, že láskou a náplní mého života se stali psi a později především psi, jejichž posláním je pomáhat lidem. Lidem, kteří jsou stejní jako my, žijí plnohodnotně mezi námi, jenom mají něco navíc – mají handicap, se kterým se musí naučit žít, a když se jim to podaří, posune je to někam ohromně dopředu.

Mnoho lidí bez handicapu svou pomoc rádo nabídne, těší je, že svou pomocnou ruku mohou podat, a cítí uspokojení, když se člověk s handicapem a oni s ním posunou někam dál.

Proto mně ten výjev, který jsem viděla jako dítě ze hřbetu koníka, tak utkvěl v hlavě – tenkrát to nebyla podaná ruka, ale byla to podaná packa. Packa psa, kterého nikdo nic takového neučil, ale on přesto věděl… Jak zvláštní to je – kdo to je ten tvor – pes, který tu všechna ta léta vedle nás pobývá?

Na studni v jakési indiánské osadě seděla dívka. Tedy dívka, která neviděla, což mi došlo až později. Kolem se pásly kozy. Nechápu sice na čem, všechno bylo tak suché… Ten muž, co mi vedl na dlouhém provaze koně, jí něco řekl. Trochu jsem mu rozuměla – z nějakého důvodu měla jít do chýše. Dívka ještě chvíli čekala a potom se objevil jakýsi veliký hafan, měl zatočený ocas a byl dost chlupatý. Zřejmě domorodcům sloužil jako hlídač a také pomáhal manipulovat se stádem koz. Přišel k té mladé ženě, ona se zvedla a zlehka mu položila ruku na hřbet. Pes se pomalu otočil a spolu takto kráčeli k obydlí. Bylo jasné, že pes tuto nevidomou dívku vede.

Mnoho jsem o tom přemýšlela i v pozdějších letech. Také jsem několikrát poznala zcela necvičené psy, již měli silnou vazbu na své pány a tito páni přišli o zrak anebo neviděli odmalička. Časem je vždy pes začal vodit. Ne sice podle přesných pravidel a třeba ne ani optimálně, ale zkrátka vodil, pomáhal, jak to jen šlo.

Jsem bytostně přesvědčená o jedné věci – vodícího psa nevymyslel člověk, to pes nabídl svou pomoc, zcela dobrovolně a rád. Prostě vycítil, co je potřeba, poznal, že tomu milovanému člověku něco chybí, a podal tu svou pomocnou packu. Podal ji bez jakéhokoliv nároku na odměnu, jenom doufal v trochu té lásky a pohlazení.

Proto moje poděkování patří těm úžasným čtyřnohým bytostem, která, když Země pukala ve dví, jak praví jedna stará báje, a lidé zůstali na jedné straně a všechna zvířata utekla na stranu druhou, se vší silou odrazila a tu zvětšující se průrvu přeskočila, aby mohla žít v těsné blízkosti člověka.

Není na světě druhého takového vztahu, jako je vztah člověka a psa. Važme si ho, je to velký dar!

Děkuji Vám!

Helena Nerglová